Nedávno jsem ve výloze zahlédla láhev vína s tímto nápisem a obrázkem velkého srdce na etiketě.
Možná se nad ním někdo pousměje. Já se ale zastavila. Jako adiktoložce mi hlavou proběhlo mnoho myšlenek. A také jeden obraz: dítě, jeho máma, alkohol a srdce.
Ne proto, že by každá sklenička znamenala závislost. Ale proto, jak samozřejmě dnes dokážeme alkohol spojovat s odměnou, odpočinkem, mateřstvím nebo potřebou zvládnout náročný den.
Co když se za nevinným „malinko“ skrývá něco, čemu zatím sami nerozumíme?
Proč se k alkoholu vracíme, i když víme, že nám škodí?
Alkohol je společensky přijatelný. Slavíme s ním, odpočíváme u něj, připíjíme si na zdraví a někdy jím zaháníme smutek. Často ho vnímáme jako běžnou součást života, která nám pomáhá uvolnit se a na chvíli vypnout.
A ono to zpočátku skutečně může působit tak, že nám pomáhá.
Právě v tom je ale jeden z háčků.
Náš mozek je nastavený tak, aby se učil z toho, co nám přináší odměnu nebo úlevu. Když zažijeme něco příjemného, mozek si tuto zkušenost uloží a pomáhá nám rozpoznat, co bychom mohli chtít zopakovat. Důležitou roli v tomto procesu hraje dopamin, který se podílí na motivaci, očekávání odměny a učení.
Alkohol dokáže tyto procesy ovlivnit. Může přinést uvolnění, změnit naše prožívání a na chvíli utlumit nepříjemné pocity. Mozek si postupně propojuje alkohol s tím, co jsme v dané chvíli potřebovali: vypnout, zapomenout, necítit úzkost nebo si jednoduše odpočinout.
A čím častěji se k němu v podobných situacích vracíme, tím pevnější může toto spojení být.
Mozek se přizpůsobuje. A právě v tom může být problém.
Představte si, že váš mozek je velmi schopný řídicí systém. Neustále se snaží udržovat rovnováhu a přizpůsobovat se tomu, co se v těle děje.
Když alkohol užíváme opakovaně, mozek se jeho účinkům postupně přizpůsobuje. Mění se fungování některých nervových systémů a původní množství alkoholu už nemusí přinášet stejný účinek jako dříve.
Člověk si může všimnout, že potřebuje vypít více, aby pocítil stejné uvolnění. Nebo že už nedokáže tak snadno skončit u jednoho či dvou piv, přestože to původně zamýšlel.
Současně se může měnit i vztah k běžným radostem. Setkání s přáteli, hudba, pohyb nebo dobré jídlo mohou v období rozvinuté závislosti ustupovat do pozadí, zatímco alkohol získává stále větší význam.
Neznamená to, že mozek přestal vyrábět dopamin nebo že člověku jednoduše došly „látky štěstí“. Jde o složitější změny v mozkových okruzích, které ovlivňují odměnu, motivaci, stres a schopnost regulovat vlastní chování.
Alkohol se tak může postupně změnit z něčeho, co člověk chce, na něco, bez čeho má pocit, že nedokáže fungovat.
A právě zde se může začít vytrácet svoboda rozhodování.
„Kdyby chtěl, tak prostě přestane.“
Tohle je jedna z nejčastějších představ o závislosti. Jenže kdyby změna závisela pouze na rozhodnutí, proč by tolik lidí opakovaně zažívalo, že se jim přestat nedaří, přestože si to upřímně přejí?
Závislost není pouhý nedostatek vůle ani důkaz špatného charakteru. Je to komplexní onemocnění, na jehož rozvoji se podílejí biologické, psychické i sociální faktory.
Když se rozvine, může být obtížné ovládat nutkání k užívání i ve chvílích, kdy člověk dobře ví, jaké následky mu přináší.
To samozřejmě neznamená, že člověk nemůže nic změnit. Znamená to, že samotné předsevzetí často nestačí a že potřebuje vhodnou podporu, léčbu a nové způsoby, jak zvládat situace, ve kterých dříve sahal po alkoholu.
A co když alkohol pomáhá zvládat něco jiného?
Ne každý člověk, který pije, má závislost. A ne každá závislost vzniká ze stejného důvodu.
Někdo začne pít v partě, jiný hledá uvolnění po práci. Další člověk může prostřednictvím alkoholu tlumit úzkost, osamělost nebo vnitřní napětí, se kterým si jinak neví rady.
Někdy si ani neuvědomujeme, co přesně se snažíme alkoholem zvládnout. Jen víme, že se po něm na chvíli cítíme jinak.
Pokud se ale alkohol stane hlavním způsobem, jak zvládáme vlastní prožívání, může se postupně vytvořit kruh: nepohoda vede k pití, pití přináší krátkodobou úlevu a jeho důsledky pak mohou přinášet další nepohodu.
Proto se při práci se závislostí neptáme pouze na to, kolik člověk vypije. Zajímá nás také, jakou roli alkohol v jeho životě získal, co mu přináší a co se děje ve chvíli, kdy ho nemá.
Porozumění těmto souvislostem není omlouváním závislosti. Je jednou z cest, jak najít řešení, které nebude stát pouze na neustálém boji se sebou samým.
Cesta ven existuje
Závislost může postupně zasáhnout zdraví, vztahy, práci i důvěru člověka v sebe sama. Přesto není důvod považovat ji za bezvýchodnou situaci.
Existují účinné způsoby léčby a odborné pomoci. Podle potřeb člověka mohou zahrnovat adiktologickou péči, psychoterapii, lékařskou podporu nebo léčbu zaměřenou na zvládání abstinenčních příznaků a snižování rizika návratu k pití.
Důležitou součástí změny může být také hledání jiných způsobů, jak zvládat stres, emoce a náročné životní situace. Nejen přestat pít, ale postupně si vytvářet život, ve kterém alkohol nebude nezbytnou podmínkou odpočinku, úlevy nebo pocitu, že je nám dobře.
A někdy první krok začíná docela nenápadně. Otázkou, kterou si člověk položí sám pro sebe:
Co mi alkohol vlastně přináší? A co mi postupně bere?
Možná bychom si ji měli klást častěji. Ne proto, abychom se odsuzovali, ale abychom lépe rozuměli sami sobě.
Protože závislost si nevybírá podle toho, kdo je dost silný a kdo slabý. A požádat o pomoc není selhání.
Je to začátek možnosti něco změnit.